Z historie Nečich

Za mých mladých let rodiče s prarodiči žili pod jednou střechou. Starým stačila k obývání jedna místnost takzvaný vejmínek. Výměnkáři měli sepsané dávky z hospodářství na své živobytí. Nastala-li smutná událost, jako je úmrtí, bylo to jiné, než dnes. Nebožtík byl dán do místnosti, která mu byla vyhrazena. Kdo ji neměl, byl odvezen na hřbitov do márnice. Pan Aulický, obecní policajt a hrobním v jedné osobě, odzvonil umíráček a též vykopal hrob. Zvonice byla ve vsi v ohrádce u poníku padlých.

V den pohřbu, přijeli pohřebáci s parádním funebráckým vozem, taženým párem černých koní. Koně měly parádní postroje a na hlavě černý chochol. V domě smutku pohřebáci na zeď natáhli černý flór, před něj postavili katafalk s otevřenou rakví, takže kdo se přišel s nebožtíkem rozloučit, tak jej viděl naposledy. Za přítomnosti faráře se konala pobožnost. Muzikanti byli součástí rozlučky, většinou každému zahráli: „Zasviť mě ty slunko zlaté.“

Když to byl hospodář, tak nechyběla píseň: „Už mě koně vyvádějí.“ Po této ceremonii naložili rakev do vozu a kráčelo se za hudebního doprovodu na hřbitov. Tam farářovým kázáním byl nebožtík vypuštěn do hrobu. Podle toho, jak muzikanti dostali zaplaceno, tak hráli ještě v hospodě. Toto byly zvyklosti asi do desátého roku minulého století. Pak nastala éra pohřeb žehem. V Mostě bývala kremace s rozlučkou. Objednal se autobus a účastníci se mohli takto rozloučit. Tak si to pamatuji já.

Blažena Kabátová Radvanovská.